Po sřední škole zaměřené na textilní návrhářství mě dvakrát nevzali na žádnou vybranou výtvarnou vysokou školu.

Strávila jsem proto rok na vyšší odborné škole textilní, kde jsem přičichla k textilnímu tisku a tkaní. Pár měsíců jsem pak v Anglii pracovala jako Au-pairka a zimu jsem doma proležela s ortézou na noze (Silvestrovské sáňkování :).

Díky tomu všemu jsem ale měla plno času tvořit (hlavně tkát) a připravit se tak poměrně dobře na další příjimací zkoušky.

Nuda přeje tvořivosti 🙂

Napotřetí už čas dozrál a přijali mě na všechny školy, na které jsem se hlásila. Výběr nakonec padl na pedagogickou školu s výtvarným zaměřením.

Prošla jsem tak mnoha ateliéry a vyzkoušela si práci s obrovským množstvím materiálů a tvůrčích přístupů k práci.

Potvrdila jsem si, že srdcovou záležitostí je pro mě textilní materiál.

Při práci na diplomové práci – sérii extravagantních textilních šperků, jsem pak „motání“ naprosto propadla, což zásadně ovlivnilo moje budoucí zaměření při volném tvoření.

Jako učitelka výtvarné výchovy jsem vystřídala několik typů škol. Na základní škole jsem testovala jak převést teorii do praxe, svoje nadšení pro řemeslo jsem využívala v tématech odborných předmětů na střední umělecké škole textilní a nakonec jsem měla velkou volnost v experimentování s technikami, materiály i tématy jako vedoucí výtvarného oboru na Základní umělecké škole.

Pracovala jsem s dětmi od 5let až po dospělé puberťáky. Byla to skvělá průprava pro přizpůsobení jakékoliv techniky věku a zaměření studenta. Nakonec jsem v předávání zkušeností našla zalíbení, s čím jsem ale často bojovala byla ta "učitelská část".

Více či méně úspěšně jsem se snažila kloubit své tvoření s učením, abych po 6 letech zjistila, že jsem vyhořelá a pro všechno tvoření s žáky nemám vůbec čas a energii na své vlastní projekty, které vždycky byly mým hnacím motorem - smyslem mého života.

Nezbývala mi už žádná energie, kterou bych mohla předávat ostatním ani sobě.

„Naštěstí“ můj přítel na tom byl tou dobou ve svém zaměstnání podobně. Rozhodnutí tak padlo celkem rychle, nebylo na čem lpět, vyrazili jsme do světa.

Strávili jsme rok na Novém Zélandu. Fyzickou prací v kiwi sadu a cestováním v obytném autě jsme si dokonale vyčistili hlavy a těla. Objevovali jsme krásy ráje na druhém konci světa a při tom si ujasňovali, po čem se nám v našich životech v České Republice stýská a co nám naopak vůbec nechybí.

Utvrdila jsem se v tom, že do školství se vrátit nechci. Nebyla jsem schopná průběžné doplňovat své energetické zásoby při každodenním učení. Chyběla mi větší volnost v organizaci života. Potřebovala jsem čas a energii spravedlivě rozdělit mezi své vlastní tvoření a podporu tvoření u ostatních, což se mi při práci pro institucí nedařilo.

Bylo mi jasné co dělat NECHCI x CHCI, nevěděla jsem ale jak by to mělo v reálu vypadat, a už vůbec jsem netušila od čeho začít.

Ale protože štestí přeje připraveným, tak mi brzy do cesty přišel Podnikatelský inkubátor. 

Ujasnila jsem si své cíle a naplánovala si jednotlivé malé kroky, které mi pomáhaly zůstat na cestě.

Pomohlo mi také nechat se koučovat od „spolužačky“ z kurzu.

Své vlastní tvoření a různé prodejní akce jsem pozvolna začala kombinovat s organizováním kurzů. Pomaličku, nejistě a s obrovskými strachy z finanční nejistoty a ze selhání jsem postupovala vpřed. Čerpala jsem ze svých zkušeností ze školství a upravovala jsem všechno za běhu na míru aktuálním potřebám.

Trvalo mi zhurba rok než jsem si našla svůj způsob jak, kde a komu kurzy nabízet. Naučila jsem se postupně jak kurzy strukturovat, abych účastníkům byla schopná předat všechno důležité, ale zároveň je nezahltila nepotřebnými fakty.

Utvrdila jsem se v tom, že se umím dobře napojit na potřeby ostatních a tak dokážu přizpůsobit vysvětlování každému na míru.

Protože jsem dost velký introvert je pro mě vystupování na veřejnosti pořád velká výzva. Při tvoření a předávání svých zkušeností získaných dlouhou praxí ale nervozita postupně mizí a dostáváme se všichni společně na stejnou vlnu pohody a radosti z tvoření.

Předávám ostatním se svým know-how hlavně svoje nadšení 🙂

Většina lidí je od toření už v dětství nenápadně odrazovaná, postupně se utvrdí v tom, že nejsou moc šikovní, že je to vlastně jenom ztráta času. A tak tvořivosti během svého dospívání „odrostou“.

Z tvořivých hravých dětí se stávají netvořiví vážní dospělí.

Naštěstí někde tam uvnitř zůstává hluboce ukryté tvořivé nutkání a já se na kurzech snažím ten plamínek vyšťourat a polehoučku rozdmýchat.

Názorně ukazuju, že tvoření není třeba se bát, že skrze tvoření vede cesta k radosti a hravosti, která dodává životu smysl.

Tvoření dovoluje být člověku na chvíli jen sám sebou.

Tvořit může každý ♥